Jak vyřešit školství, co provést místo inkluze?

Pod dnes vydaným článkem “Neoddělujte ve škole romské děti, varuje ombudsmanka a hrozí žalobou” bují bouřlivá diskuse. I já jsem do ní vepsal jeden můj návrh, ale nějak se neslučuje s propagovaným světonázorem redakce iDnesu, tak mi ho smazali, dokonce 2x, kdy podruhé jsem nežádoucí slovní základ nahradil sekvencí *ehm*.

Co jsem tam tedy narychlo vepsal? Tady to je:

Chcete vzdělat cikánský dítě?
Fajn, ve většině případů se to nepovede kvůlivá vrozený neinteligenci, ale aby se aspoň oddělila zrna od plev, je nutno udělat toto:
1) nikdy, za žádnejch okolností nikdy nemíchat dohromady s necikánama, čili vytvořit třídy 100% cikánský
2) cikáňata nemají necikány za autoritu, takže vyučovat je musí jedině cikánskej učitel a současně s učitelem hlídat několik vychovatelů, taky „od nich“
3) po krátkým čase, když se už dá poznat, jak kdo na tom je, striktně rozdělit na třídu se vzdělatelnejma a na třídu s nevzdělatelnejma – to aby nedocházelo k negativnímu ovlivňování
4) ty vzdělatelný co nejdřív oddělit od původních rodin, aby ani tam nedocházelo k negativnímu ovlivňování (napadá mě něco jako forma internátů, jaké jsou pro středoškoláky), a pořádně je motivovat, aby měli chuť se vzdělávat a nezlomilo je to všeobecný přesvědčení, že „cikán s maturitou/výučákem/na VŠ je černá ovce rodiny“
5) teprve až ty vybraný a namotivovaný zrna bude vhodný ve vyšším věku zamíchat mezi necikánskou většinu (tzn. cca ke konci základky a na střední)

Divím se, že za celejch 600 nebo kolik let, tohle ještě nikoho nenapadlo uvést to do praxe…

Advertisements
Rubriky: Jen tak | Napsat komentář

Hybrid v Teplicích

Dnes 8.10.2014 se v Teplicích ve spolupráci s firmou ARRIVA Teplice s.r.o. a za účasti primátora Jaroslava Kubery konala předváděcí jízda hybridního trolejbusu. Akce nebyla nijak veřejně předem ohlášena a tak se jí kromě zástupců města, sdělovacích médií, představitelů společností Arriva a Škoda účastnila jen hrstka zasvěcených z řad nás šotoušů, tedy fanoušků veřejné přepravy a jejích vozidel silniční i kolejové, dieselové i elektrické trakce.

Hybrid 016 (800x600)

Trolejbus Trollino 12 založený na modernizovaném šasi Solaris s hezkým aerodynamickým čelem dostal elektrickou výbavu tradičně od společnosti Škoda Electric a byl k nám zapůjčen ze španělského města Castellon. Tomu odpovídá i provedení – především zatmavená skla salónu pro cestující a klimatizace.

Hybrid 032 (600x800)

Vůz a zástupce obou výše zmíněných společností řidič přivezl na Benešovo náměstí těsně před 11. hodinou. Při krátkém focení vozidla a rozhovoru zpravodajců TV Barrandov s primátorem Kuberou byly trochu zmatky v organizaci ostatní dopravy, kdy poněkud překážely sběrače předváděného vozu jinému trolejbusu linky číslo 3, ale s tím si pánové z Arrivy snadno poradili manipulací se sběrači. Poté šéf města zavelel „Odjezd!“ a tak jsme všichni nastoupili a řidič vyjel ze zastávky směr Řetenice. Jelo se samozřejmě bez zastavování v zastávkách, protože by se určitě našli tací, co by rádi nastoupili i když trolejbus nebyl označen žádným číslem místní linky. Cestou jsem si však všiml několika fotografujících jedinců, zřejmě čtenářů webu http://www.mhdteplice.cz a také někteří řidiči autobusů a trolejbusů si, když zrovna stáli v zastávce, jízdu hybridu fotili.
Když jsme se přiblížili poslední výhybce na trati (křižovatka Duchcovská × Sklářská), řidič za jízdy nechal elektromotorky navinout motouzy, čímž přitáhl sběrače ke střeše do vodorovné polohy. Trolejbus sebou při odpojení od trolejí ani neškubl, ani se neozval žádný varovný signál, přechod z jízdy pod trolejovým napětím na jízdu z měniče beroucího energii z akumulátorů byl naprosto plynulý a neznatelný. Pokračovalo se tedy v režimu stažených sběračů pod sice napájenou, ale neprovozovanou tratí (vede do obratiště V Břízkách), potom přes železniční přejezd po silnici vedoucí do Duchcova. Do mírného táhlého stoupání vyjel trolejbus snadno plnou rychlostí (španělé mají ve vozidle na vlastní žádost zabudovaný omezovač na maximálně 50 km/h) a na křižovatce Hudcovská výšina jsme odbočili vlevo a přijeli na náves obce Hudcov.

Demo jízda hybridního trolebusu, Teplice-Hudcov a zpět, 8.10.2014

V Hudcově byla asi patnáctiminutová přestávka, zájemci dostali prostor pro dotazy k vozidlu, mohli jsme nahlédnout a vyfotit si kromě interiéru a exteriéru i trakční motor a prostor nad akumulátory s armaturou výroby střídavého proudu ze stejnosměrného. Motor trolejbusu totiž využívá střídavý proud, může být tedy menší a lehčí, než motory stejnosměrné.

Hybrid 036 (800x600)

Při zpáteční jízdě řidič zastavil u barvou na chodníku vyznačeného orentačního bodu v autobusové zastávce V Břízkách. Ten orientační bod tam byl záměrně, protože už předem zde pracovníci údržby trolejového vedení připravili dočasné natrolejovací místo. Posunuli dvojici napájecích drátů trolejového vedení doprava tak, aby probíhalo nad středem stojícího trolejbusu a umístili na dráty zapůjčené stříšky (od ESKO spol. s r.o., výrobce trolejových armatur, tedy úchytů, výhybek, křížení atd.), které navedou koncovky opět elektricky zvedaných sběračů (v hantýrce „tykadel“ či „klacků“) na troleje. Řidič tak při natrolejování vůbec nemusí opouštět kabinu, jen kontroluje správnost akce ve zpětném zrcátku. Měli jsme možnost vystoupit a natrolejení shlédnout (nafotit, natočit).

Natrolejení hybridního trolejbusu při demo jízdě v Teplicích 8.10.2014

Poté jsme pokračovali v jízdě zpět na Benešovo náměstí, jen jsme chytli nějakou červenou vlnu, protože řidič musel zastavovat na každých semaforech, které jsme míjeli.
Na centrálním teplickém náměstí a jednom z dopravních uzlů byl předváděný trolejbus Solaris Trollino 12 asi na 15 minut zaparkován (a tentokrát ručně staženy sběrače, aby mohly projíždět linkové trolejbusy) a zástupci výrobce a dopravního podniku poskytovali informace zájemcům z procházejících tepličanů. Primátor města Teplice a senátor Jaroslav Kubera ochotně u trolejbusu pózoval fotografům v bílém tričku s nápisem „Za všechno můžu já“, které měl pod sakem po celou dobu konání předváděcí akce.

Hybrid 043

Odkaz na celou fotogalerii http://1drv.ms/1saJv31

Rubriky: Fotoblogy | Štítky: | Napsat komentář

“Kdybychom se dozvěděli pravdu, tak by se společnost zhroutila”

Takto přeložená věta zazněla z úst české dabérky folkloristky Kalifornské státní univerzity v Northridge, paní Sabiny Magliocco, Ph. D., na konci 8. a znovu na začátku 9. dílu 4. řady dokumentární série Vetřelci dávnověku, kterou vysílá kanál Prima ZOOM. Doufám, že česká verze věty přesně odpovídá originálu (nemám možnost si to ověřit, neb cizími jazyky nevládnu).

vlcsnap-2014-09-19-20h24m56s158

A musím se přiznat, neustále mi vrtá hlavou, proč tuto frázi paní Magliocco na kameru vyřkla. Respektive proč si ona myslí, že by lidstvu tak moc uškodilo, kdyby všechny vlády světa, které mají s utajováním tajemna kolem mimozemského života něco společného, všechna ta fakta zveřenily?
Je zřejmé, že paní Magliocco v tom není první, to utajování začalo už dávno, ještě za 2. sv. války, kdy vojenští hodnostáři se rozhodli všechny zjištěné skutečnosti a zaznamenané důkazy ututlat a opatrně je svěřit jen prezidentům a generálním tajemníkům a to vesměs jen v USA a tehdejším SSSR, i když nějaké to tajnůstkaření probíhalo i v Německu během vlády Hitlera a taky ve Vatikánu (viz dnešní díly č. 9 a 10 dalšího dokumentárního seriálu Odhalení: Mimozemské spisy).

Materiály kolem UFO sleduju už od plyšáku (= sametové revoluce), kdy u nás začalo vycházet množství knih od světových UFO-badatelů (např. od Michaela Hessemanna) a není mi dodnes jasné, proč si tehdejší mocipáni a zelené mozky usmyslely všechny ty fantastické věci nesdělit obyčejným lidem na celém světě. Teď vůbec nemyslím na vojenskou strategii, studenou válku, předhánění se v dobývání kosmu – to tak trochu obhajuje to zatajování, když se z havarovaných mimozemských plavidel získaly nějaké nové technologie. Mám na mysli to, že odmítli lidstvu sdělit ten fakt, že ve vesmíru nejsme my pozemšťané sami. A už tehdy to odůvodnili tím, že lidstvo na tuhle zprávu není připraveno a že by to mohlo vyvolat nějakou celosvětovou paniku či dokonce 3. sv. válku. A to je to, co nedokážu pochopit.

Ano, nedokážu pochopit to, proč by zrovna zveřejnění informací o existenci jiných civilizací mimo naší Zemi a odhalení podrobností o kontaktech a jednání s nimi mělo tak moc zatřást s klidem pozemšťanů? Vždyť co lepšího by nás ještě mělo potkat, než zpráva, že máme někde v hloubi časoprostoru přátele, kteří nás možná před statisíci lety přivezli a vysadili na Zemi nebo kteří nás tady pomocí genetických manipulací nechali vzniknout z tehdy žijících lidoopů? Přátele, kteří nás možná celou dlouhou dobu pozorovali a pozorují a občas se náhodou nechají zahlédnout? Nebo i ne tak docela přátele, kteří už celkem cca 4% populace “unesli” do mimozemského plavidla a podrobovali je zkoumání, testům, vkládali jim do těl implantáty či ženy oplodňovali a později jim vyvinuté plody zase odebírali – a co když tyhle “únosy” nejsou akt nepřátelství, ale naopak pomoc s budoucím vývojem?

Možná, že to zatajování nedokážu pochopit z jednoho jediného důvodu – nejsem postižen náboženstvím. Jsem svobodomyslný a též duchem svobodný ateista, jinými slovy neznaboh, nevěřící, zkrátka všemožnýma ideologiema úplně nesvázaný volný člověk.

A tak mi nezbývá, než položit řečnickou otázku všem těm, co jsou nějak svazováni, limitováni a usměrňováni nějakou tou náboženskou ideologií (ať je jakákoli):

“Jak moc je pro vás, věřící, stresující tato situace: kdybyste se jeden den probudili a zjistili, že ze všech médií by se na vás hrnuly informace o tom, že ve vesmíru nejsme sami, že nás mimozemšťani už kdysi dávno i v nedávné historii navštěvovali a dodnes navštěvují a že se v brzké době chystá první velký summit zástupců mimozemšťanů se zástupci vlád všech států na Zemi? Je to pro vás tak závažná věc, že byste hned po obdržení těchto informací začali šílet, rozbíjet věci a majetky, rabovat, vraždit ostatní či sebevraždit se?”

Ptám se takto proto, že je možná už načase přehodnotit původní záměr v úvodu článku zmíněného zatajování, a že je načase sdělit paní Magliocco a mnohým dalším, že se mýlí. Že už lidstvo během posledních 60 let poněkud dospělo a zveřejnění všech informací o emzácích by nemělo katastrofální dohru.

Rubriky: Filosofie | Napsat komentář

Jak znepříjemnit muslimákům pobyt v lázních?

Do diskuse pod jeden z protiislámských blogů Františka Kubáska „Co se mi na islámu příčí…“ jsem minulý týden narychlo napsal pár vtipných bodíků, kterak se invazi muslimáků u nás v Teplicích pěkně po Švejkovsku bránit. Opakuji – VTIPNÝCH. A aby nezapadly v propadlišti diskusí, rozhodl jsem se je doupravit a zveřejnit.
Vše je samozřejmě pořádná nadsázka, ale pokud se tím bude někdo inspirovat, nechť tak klidně učiní, ale na jeho vlastní riziko…

Nebylo by u nás v Teplicích vůbec marný bojovat proti muslimákům po našem čecháčkovským stylu, tedy vystavovat je vytrvale a mohutně tomu, co oni „nemusej“ či nesměj? Dám příklad:
<sci-fi>
– v parcích by lidi mohli krom pejsků venčit na vodítcích selátka a čuníky všech barev a druhů
– veškeré pevné i pojízdné reklamní plochy by byly přeplněné fotkama se spoře oděnými či nahými modelkami, propagujíce různé druhy alkoholu, tabákových výrobků a lahůdek z vepřového v nadživotní velikosti a plné barevnosti
– do města by se povolaly lepé i méně lepé nudistky ze všech koutů světa, které by se po městě dobrovolně a rády producírovaly bez oblečení, hlavně v parcích lázeňské čtvrti
– na veřejných prostranstvích by se denně pořádaly „vepřové hody“, na otevřených ohništích či grilech by se opékaly selata, vůně pečeného prasátka by se linula do všech stran a každý by si mohl koupit šťavnaté masíčko a konzumovat ho kdekoli se mu zlíbí, hlavně v blízkosti arabáků
– z pítek v parcích by netekla voda, ale pouze alkohol (nutnost povolat ke každému pítku strážníka na odhánění bezdomovců a alkoholiků, ale těch pítek zas tak moc není a MP by to jistě zvládla)
– zastavil by se prodej balené vody a nealko nápojů dospělým lidem, v jakékoli prodávané láhvi by opět byl jen alkohol, nealko by mohly kupovat jen děti a mladiství a to jen po vyžádání u personálu prodejen
– v lázeňských bazénech by nebyla voda, ale vodka, nebo aspoň pivo (z Teplic by se tak mohly stát i „pivní lázně“)
– restaurace by měly v nabídce pouze alkoholické nápoje, limonádu či vodu z kohoutku by směly natočit jedině dětem a mladistvým
– z otvorů klimatizací v lázeňských budovách by neustále proudil dým z cigaret, doutníků a fajfek
– na větvích stromů či v oknech prvních pater domů by seděli šikovní rybáři s pruty, kteří by muslimkám jdoucím pod nima háčkama zachytávaly šátky a hábity a sundavaly je z nich
</sci-fi>
– lázeňský personál by po muslimáckých lázeňských hostech tvrdě vyžadoval důkladné mytí celého těla před použitím společných bazénů i individuálních van (jedna diskutérka psala, že arabky se v lázních nemejou a jen se polejvaj voňavkama a sypou pudrama)


Že je tohle všechno až na poslední bod jen nadsázka, značí uzavření do pseudotagů html, ale nebylo by to nakonec u nás pak pěkný a veselý, kdyby se aspoň něco z toho realizovalo?

Rubriky: Jen tak | Napsat komentář

Nalezeno v šuplíku

Dne 2. října 2012 jsem učinil objev. Procházel jsem šuplíky v mém dávném „dětském pokoji“, do kterého jsem se předloni po dvaceti letech samostatného žití mimo rodné hnízdo z důvodu nouze vrátil. V jednom z šuplíku jsem nalezl 3 stránky strojopisu. Po jejich přečtení jsem zjistil, že je to začátek jakéhosi katastrofického sci-fi příběhu. Sci-fi proto, že se odehrává v roce 1994 a napsán byl pravděpodobně v roce 1989 ještě před pádem totalitního režimu a tudíž s nějakou svobodou a demokracií vůbec nepočítal. No a katastrofický proto, že se odehrává po obrovském výbuchu rafinerie v Záluží u Litvínova, tehdy měla název „Chemické závody Československo-Sovětského Přátelství“.

Začal jsem se zabývat myšlenkou pokračovat v rozvíjení onoho příběhu, přičemž by mohla vzniknout malá novela nebo obsáhlejší román. Zatím se jen tvořím poznámky a postřehy, které by se v něm mohly udát. Nalezený text jsem téměř slovo od slova přepsal do počítače, nahradil jsem v něm jen asi 3 slova, aby tvořily lepší vyznění. Následuje citace:

VÝBUCH

1.

   Probudil jsem se ve zvláštní poloze. Trochu jsem se obával otevřít oči a tak jsem se snažil zorientovat pomocí svých zbývajících smyslů.
   Ležel jsem naznak na teplé, měkké posteli s naklepaným polštářem a lehká přikrývka mi zakrývala trup a levou nohu. Pravá noha vězela v něčem pevném, položena ohnutá ve zvýšené poloze. Poznal jsem, že jsem v nemocnici. Pomalu jsem otevřel oči. Ano, měl jsem pravdu.
   Pokoj byl jako v každé jiné nemocnici. Postel, skříň, umývadlo, obraz zachycující zátiší s květinami. Nad hlavou mi pípaly přístroje a na židli u postele seděl mladý černovlasý doktor, soustředěně hledící do novin.
   Náhle na mne pohlédl a usmál se.
   „No konečně! Mladý pán se nám ráčil probudit!“ Ihned však pokračoval vážněji.
   „Tohle nám nesmíte dělat, mladej pane. Takhle dlouho spát. Musíte se taky trochu najíst, abyste se nám tu nerozplynul.“
   Jeho hlas byl jasný, zvonivý. Chtěl jsem se zeptat, co se mi přihodilo, on však mou snahu zarazil.
   „Nemluvte, jste příliš slabý. Celý týden po operaci jste ležel v horečkách a ani jste neblouznil, jako jiní zranění pacienti. Teprve včera vám teplota trochu klesla. – Co se s vámi stalo? V Kobylisích na náměstí jste málem vykolejil tramvaj. Teď ležíte na Bulovce s trojnásobnou frakturou pravé nohy. Museli jsme vám sešroubovat kosti vnitřní dlahou. Ale teď už dost povídání, sestra vám přijde píchnout posilující injekci. Potom pojedete na rentgen.“
   Položil noviny na stolek a odešel.
   Zavřel jsem oči.
   Má mysl byla temná. Rozplývala se jakoby v černé mlze, ale přeci jsem se pokusil vrátit do minulosti…

2.

   „Haló! Probuďte se!“ ozval se znenadání pevný, nepříjemný ženský hlas.
   „Teď vám píchnu injekci. Trochu svědí, ale budete se po ní cítit lépe. Podejte mi ruku.“
   Sestra Dana Mařáková byla asi pětačtyřicetiletá žena středně silné postavy. Na nose měla velké černé brýle, za nimiž mžikala drobná modrá očka.
   Injekce pořádně štípala, ale po chvilce jsem ucítil, že zabírá.
   „Teď za vámi přijde náš Franta a odveze vás na rentgen.“
   „Sestro, prosím vás, jaký je den a kolik je hodin?“ zmohl jsem se na otázku.
   „Na stolku jsou vaše hodinky, poslužte si.“ odsekla nevlídně a odešla.
   Na displeji svítilo: 94-07-15 Fr 16:24. Podle slov doktora mě tedy operovali šestého. To znamená, že…

3.

   Z rentgenu mě přivezli v půl šesté. Slunce svítilo přímo na mou postel a celý pokoj zářil, jako kdyby ona žhavá koule svítila místo bílého, pro nemocnice charakteristického, svítidla. Vystavil jsem obličej vstříc onomu životadárnému světlu a pokoušel si vybavit onu osudnou noc…

4.

   Jestliže mě operovali šestého, byl oním dnem úterek 5. července. Ten den pršelo a ve vzduchu byly silně cítit chemické zplodiny. Studuji v Praze elektrotechniku a na prázdniny jsem přijel domů, do Oseka. Máme, vlastně měli jsme, na okraji města vilku, od které byl krásný výhled na zdevastovanou krajinu mostecko-bílinské těžební oblasti. Na jihovýchodě se tyčil Bořeň, dominanta města Bílina, na jihozápadě komíny a armatury Chemických závodů Československo-Sovětského přátelství v Záluží u Litvínova. V posledních letech se tam prováděly pokusy s novými palivy, které by měly nahradit benzín a naftu. Jsou to paliva syntetická a tudíž i víc nebezpečná, než doposud používané ropné produkty.
   Dopoledne jsem si četl časopisy, které se mi za ty dva měsíce uplynuvší od mého posledního pobytu doma, nakupily na stole. Znechucen jejich obsahem jsem je brzy odložil a šel jsem mamince pomáhat s přípravou oběda. Moje máti rozhodně odmítala jakékoliv domácí roboty na vaření, praní a uklízení…

5.

   Právě mi přinesli večeři. Mladá sestřička mi popřála dobrou chuť a já se plně věnuji slastnému požitku naplnit si žaludek. Kuřecí stehýnko a malý kopeček rýže, to byla celá moje večeře. I tímto malým množstvím jsem se zasytil, neboť jsem víc jak týden neměl nic v žaludku.
   Po večeři jsem se opět dal do vzpomínání.

6.

   K obědu jsme měli tatínkovo i moje oblíbené jídlo – vepřovou kýtu na smetaně a knedlík. Všichni tři jsme po jídle umyli a uklidili nádobí. Maminka potom vyšívala ubrus a já s tátou jsme hráli šachy. Dvakrát jsem ho porazil a jednou hra skončila patem. Od tří hodin v televizi vysílali závody motocyklů do vrchu a tak jsme skoro bez dechu sledovali souboj motorů s kopcem a časem.
   Po závodech se naše rodina zúčastnila oblíbené televizní divácké soutěže „Chytřejší vyhrává“. Tuto hru může sice hrát jen ten, kdo má malý domácí počítač, který je propojený s počítačem v televizi. I když to je stále nedostatkové zboží, pro nás z ČVUT není až tak nedostupné. Obsadili jsme pěkné 34. místo.
   K večeři jsme si dali míchaná vajíčka, rohlíky a mléko. V televizi už nic zajímavého nedávali a protože tátův kamarád nepřinesl videokazetu s novým filmem, šli rodiče brzy spát. Já jsem moc unavený nebyl. Venku už přestalo pršet, vydal jsem se tedy na malou procházku. Šel jsem ke zřícenině oseckého hradu, kde jsem se jako kluk něco nalítal. Na zpáteční cestě mě zastihl další déšť. Současně s ním jsem opět ucítil charakteristický zápach z litvínovské chemičky.
   Domů jsem přišel skoro přiotráven. Vím jen to, že jsem na pohovku lehl oblečený…

7.

   „Vstávat! Snídaně!“, probudil mě milý hlas. Mladá sestřička, která mi přinesla večeři, mě nyní vítala do nového dne.
   „Dneska je sobota šestnáctého července a je třičtvrtě na osm. K snídani máte housku se šunkou a mléko. Nechte si chutnat.“
   Kéž by takových milých sester bylo víc, povzdechl jsem si.
   „Pěkně děkuju za uvítání,“ odvětil jsem s úsměvem na tváři. „To jste na všechny pacienty takhle hodná?“
   „Ano,“ zarděla se. „Chtěla bych všem pobyt u nás zpříjemnit.“
   „To je od vás moc hezké, jak se jmenujete?“
   „Zdena. Ale už dost povídání. Hezky se najezte, já musím ještě za ostatními pacienty,“ pokusila se o přísnost a odešla.
   Bylo jí asi devatenáct a měla krásné dlouhé černé vlasy. Její obličejík jí dělal něžnou a proto se asi také tak chovala. Když si však zanedlouho přišla pro můj podnos, ani se na mě nepodívala a co nejrychleji odešla. Je to ještě dítě, pomyslel jem si. V mých myšlenkách však kolovala moje nedávná minulost…

8.

   V noci mě probudily rány. Jako kdyby se střílelo z těžkého děla. V tom se rozbilo západní okno, jímž do místnosti vnikala rudá záře…
   Věděl jsem, že je zle. Měl jsem štěstí, že můj pokoj byl v přízemí. Jen jsem za sebou zavřel dveře do sklepa, ozvala se strašlivá rána, až se dům otřásl. Jelikož se na chodbě svítilo, mysle jsem, že se rodiče již schovali. Ve sklepě však nebyli. Otevíral jsem zrovna dveře s tím, že pro ně zajdu, ale po dalším mohutném výbuchu následovalo hroucení našeho domu…
   Byly to hrozné chvíle. Po utišení závalu jsem se dodrápal do prvního patra do ložnice… strašný pohled… jedna zeď zbouraná… železný nosník ležel přes postel… na podlahu kapala krev…
   Hrůzou jsem nemohl ani dýchat… bylo již pozdě… traverza ležela na matčině hlavě a tátovi přes hrudník…
   Zaslechl jsem sirény oznamující únik jedovatých látek do ovzduší. Z různých častých bezpečnostních školení doma i ve škole vím, že jsou smrtelně nebezpečné jen v okruhu asi 40 kilometrů a dají se, sice během dvou týdnů a pomocí rozprašování jiných látek, zlikvidovat.
   Zachránit holý život, to byla nyní nejdůležitější věc. Doufal jsem, že otec neporušil své zvyky a klíčky nechal v autě. Ve vzduchu už byl cítit zápach smrtelně jedovatých plynů. Zadržel jsem dech a běžel přes zahradu do garáže. Samozřejmě tam nebyly. Našel jsem je během dvou minut v šuplíku. Nasedl jsem do naší zelené Škody Rapid z roku 1985. Že nemám řidičák mi vůbec nedělalo starosti. Řidičské úkony jsem znal skoro nazpaměť a tak jsem s klidem Angličana nastartoval. Úspěch, motor naskočil. Nechal jsem motor trochu zahřát a mezitím jsem vystoupil a otevřel vrata garáže. Bez dýchání jsem naskočil zpět do auta a zapnul klimatizační filtrační zařízení, které před dvěma lety otec do vozu namontoval. Tím jsem byl chráněn před účinkem otravných plynů.
   Vycouval jsem z garáže a vyjel jsem na silnici spojující Karlovy Vary s Děčínem a vydal se do Teplic, odkud vedla pohodlná cesta do Prahy.

Rubriky: Jen tak | Napsat komentář

K Zemi směřuje jedna z nejjasnějších komet za desetiletí

(přetisk článku z webové verze National Geografic, 30.9.2012)

Dvojice ruských astronomů objevila kometu, která je tak jasná, že by ji na konci příštího roku mohli lidé vidět i za denního světla pouhým okem.

Na noční obloze by pak podle vědců kometa pojmenovaná C/2012 S1 měla zářit mnohem jasněji než Měsíc v úplňku. Pokud se jejich předpověď naplní půjde podle serveru Astronomynow.com o jednu z nejpamětihodnějších komet historie.

Vlasatici objevili astronomové 21. září v souhvězdí Raka ve vzdálenosti přibližně miliardy kilometrů od Země a 939 milionů kilometrů od Slunce. Tomu by se měla nejvíce přiblížit 28. listopadu příštího roku, kdy bude asi 1,2 milionu kilometrů od jeho povrchu. V tu dobu by se ze Země měla jevit tak jasná, že bude krátkodobě vidět i ve dne.

Počkejte na léto 2013!

Zatím je ještě kometa natolik vzdálená, že ji je možné spatřit pouze teleskopem. Od pozdního léta 2013 by měla být viditelná i obyčejným dalekohledem, pouhým okem pak od začátku listopadu do poloviny ledna 2014. Nejlepší podmínky pro její sledování budou na severní polokouli.

Podle serveru Space.com je kometa velmi zajímavá také tím, že se pravděpodobná dráha jejího letu podobá dráze Velké komety z roku 1680 (také Kirchovy komety), kterou bylo možné spatřit i za denního světla a jež za sebou nechávala výrazný dlouhý ocas.

Zdroj: http://www.national-geographic.cz/detail/k-zemi-smeruje-jedna-z-nejjasnejsich-komet-za-desetileti-30985/

Rubriky: Jen tak | Napsat komentář

Milionové impérium

Jsem odběratelem vyžádaných placených reklamních emailů. V jednom z nich se skrýval odkaz na web, informující o možnosti, jak si nastartovat vlastní výdělečnou činnost a zlepšit si osobní/firemní příjem a jak zcela změnit způsob vydělávání peněz.

„Premiový trénink pro šikovné a tvořivé lidi, majitele firem, podnikatele, lektory a kouče, jak tím,co víte už dnes, vydělat do roka milión, stát se lídrem v oboru a zažívat denně nadšení z práce.“

Bude se jednat o jednoroční videotréninkový kurs, více informací na webu:

http://milionoveimperium.cz/

Rubriky: Počítače a Internet | Napsat komentář